Název:

PF 2015

Popis: Milí přátelé, přeji Vám, aby se rok 2015 naplnil podle Vašich snů a představ, nechť je plný světla a radostí. Pokud se přesto najde nějaký stín, tak ať vždy naleznete cestu ke slunci.

Gemer je nádherný kraj táhnoucí se od Nízkých Tater až po hranici s Maďarskem na pomezí středního a východního Slovenska. Symbolem a srdcem Gemeru je pro mě Muráňská planina s hradem Muráň, který se impozantně tyčí na stovky metrů vysokém ostrohu. Ještě dnes je to "Bohem zapomenutý kraj", kde se po staletí střetávají slovenské a maďarské vlivy.
Můj vztah k této oblasti se začal formovat zhruba před dvaceti lety, kdy se mi do rukou dostal časopis Turistika a hory, ve kterém byl článek právě o tomto koutu Slovenska. Lačně jsem hltal řádky o slavných Muráňských buchtách, které pečou v městečku Muráň dole pod planinou. O medvědech a vlcích, kteří stále žijí v těchto lesích, o dolinách, jeskyních a vyvěračkách. Ačkoliv jsem v té době měl zcestováno "půl světa", tento článek ve mě zasel malinké semínko touhy. O několik let později jsem narazil na knížku Miloslava Nevrlého Nejkrásnější sbírka, kde autor uchvacujícím způsobem popisuje jednotlivé CHKO a Národní parky bývalého Československa a jedna kapitola tudíž byla logicky věnována právě Muráňské planině. Píšě se tam mimo jiné o lýkovci slovenském, který neroste nikde jinde na světě než na skalách Cigánky a Stožek. Už od třetihor - "a to už mnoho znamená", jak poznamenal pan Nevrlý ve své knize. Semínko, které bylo v mém srdci kdysi zaseto, už začínalo pomalu klíčit. Opět uplynul nějaký čas, já se dostal k mapě Gemeru a dílo bylo dokonáno. Názvy ženského rodu jako například Dudlavka, Šarkanica, Zdychava, Bobačka, Hrdzavá, Lapinka, Tatárka, Voňaca jaskyňa, Medvediarka, Mrškovka, Pipitka, Strachotka, Pizdáška, Kačkava, Papča a další. Tyto tajuplné názvy ve mě vyvolávaly ty nejbujnější fantazie a byly to dost ostré Amorovy šípy vyslané přímo do mého srdce. Zkrátka jsem ten kraj miloval, aniž bych ho do té doby spatřil. Jak už to v životě chodí, jsou touhy naplněné a nenaplněné. Kolikrát se za něčím ženeme a ono to stále uniká a naopak něco jiného se naplní, aniž by o to člověk nějak zvlášť usiloval. Asi mě opravdu nikdy nenapadlo, že se do oblasti Gemeru někdy podívám a že si budu někdy pomlaskávat u Muráňských buchet. Osud tomu chtěl tak, že mám manželku "zpod Muráňa" a i ji jsem miloval dříve než jsem ji poprvé spatřil...
S fotografií úzce souvisí tato historická událost. Za druhé světové války dosáhla rozpínavost Maďarského státu takových rozměrů, že Slovensko přišlo o část území, mimo jiné i o jih Gemeru, a bylo tím odříznuto od jižní železnice, ze které pokračují tratě do jednotlivých dolin. Tratě v dolinách byly, ale najednou nebyly propojeny, tudíž byly téměř k ničemu. Tak se rozhodlo, že se doliny pospojují na tehdejším slovenském území. Což se lehko řeklo, ale těžko udělalo, jelikož terén je tu velmi členitý a na pár kilometrech musely plánované tratě překonat obrovská převýšení. Přesto začalo vznikat naprosto unikátní dílo, plné tunelů, mostů a viaduktů. Tato stavba, ale nebyla nikdy dokončena. Chtělo by se skoro říci, že je to škoda, ale to by bylo rouhání, jelikož válka skončila, Maďaři se vrátili tam, kam patří a tato nově budovaná trasa najednou neměla žádný smysl. Proč píšu, že "je to škoda?" Dokončený úsek mezi Tisovcem a Zbojskou je, dle mého názoru, nejkrásnější železniční tratí na území bývalého Československa ( protože tolik mostů a tunelů na tak krátkém úseku asi jinde nenajdete) a nedokončené projekty, by se určitě nenechaly zahanbit. Nejlépe by o kráse Tisovské zubačky asi mohl povídat můj syn, kterému bylo v jeho čtyřech letech umožněno si tuto trať projet na klíně pana strojvůdce Péti. Před každým tunelem a mostem si mohl zatroubit a člověk tu chvíli viděl z radosti v jeho očích, že život má opravdu smysl a cítil určité naplnění,jenž spočívá právě v takovýchto okamžicích života.
Moje žena tvrdí, že nic není náhoda, tak asi byli Maďaři za své skutky ve válce "potrestáni", jelikož už rok po válce je drtila inflace, která nemá v dějinách obdoby a to je těžko uvěřitelných 400 000 000 000 000 000 000 000 000 000 (400 quadriliard)procent. Ale, aby to nevypadalo, že jsem proti Maďarům nějak zaujatý nebo je snad nemám rád - vždy jsem si vychutnával výlety po planinách jižním Gemeru (Slovenský kras), kde jsem za celý den neslyšel jediné slovo slovensky a i pokladní na nádraží v Plešivci na mě hovořila maďarsky. Oči Maďarů v krčmě na nádraží mě nedůvěřivě pozorovaly, ale mě bylo dobře.Z planin jsem toužebně vyhlížel k vyprahlým maďarským stepím, do kraje tak neznámého a plného tajemství. Dokonce jsem předvědčen, že v žilách mojí ženy koluje trocha té maďarské krve po nějakém prapraprapředkovi.
Jedním ze zajímavých míst nedostavěné železnice je Slavošovský tunel dlouhý 2.400m, který měl pomoci propojit Revúckou a Štítnickou dolinu. Nemám moc rád inscenovanou fotografii, ale tentokrát jsme na Silvestra s Danou do Slavošovského tunelu vyrazili zcela záměrně, za pořízením této fotografie. Nebylo to úplně jednoduché se po ledu do svažitého tunelu dostat Koprašským portálem, ale ještě těžší bylo se vyfotit. Musel jsem se dolů po ledu přemístit k Daně a měl jsem na to pouze 20 sekund, protože na mém Nikonu nejde nastavit samospoušť na delší čas. Na několikátý pokus se to přece jen podařilo tak, abych byl alespoň trochu spokojen. Nyní si uvědomuji, jakou mám vlastně skvělou ženu, která tam se mnou šla druhý den po sobě (den před tím jsem neměl fotoaparát), v minus 10 stupních si nechala kapat vodu na hlavu, která na ní ihned namrzala, ze stropu padaly kusy ledu a nikdy nevěděla, zda nějaký netrefí právě ji.. Uvědomuji si to, že je skvělá, ale moc často jí to neříkám :-) - "len stále hundrem"

Když se nad tím vším zamýšlím, možná vidím situaci v Gemeru moc idealisticky a idilicky (optikou člověka, který tu stráví pár dní v roce), protože život místních obyvatel tu není příliš lehký... Asi to bude tak jak říká můj oblíbený zpěvák Jožo Ráž: "Život nie je ĺahký, ale je pestrý..."

Zobrazeno: 9359 ×