Kameny mluví

Název:

Kameny mluví

Popis: Viděl jsem podle vzhledu kamenů, že jsou různě staré. Některé byly mladé, měly skoro chlapecký vzhled, jiné dívčí. Vypadaly, jako by s nimi čerti šili, a byly veselé a měly mladistvé sklony. Na jiných bylo vidět, že jsou ukrutně staré. Měly sešlou barvu, kolem nich bylo smutno a prázdno, a všechny jejich pohyby byly pomalé a těžkopádné. Byly poseté rýhami, které se podobaly vráskám na pokožce starých lidí, a místy se na nich usazoval lišejník a mech, jako by příroda přestala mít úctu k jejich kamenné podstatě. Byly také různě hezké a urostlé. Některé mi připomínaly ženy, ale většina vypadala jako muži. Někdy jsem srovnával barvu těchto kamenů s barvou vrstev nahoře ve skalách. Chtěl jsem podle toho zjistit, odkud ze skal sem spadly. „Jestli to vyzkoumám, tak si budu moci říct: Tenhle kámen se sem dostal z tamté sloje. Tam měl domov po milióny let – slyšel jsem, že hora je tak stará, - a po celou tu dobu se nemohl ani hnout, až se mu konečně jednou podařilo vysvobodit se z otroctví hory a utéci dolů po svahu sem k nám, aby tady mohl žít jako svobodný jedinec.“ Mělo to prazvláštní půvab dívat se na bytost, která zažila irské mnichy a Hrollaugura Dobyvatele před tisíci lety a slunce a měsíc a hvězdy, jak vypadaly před milióny let. Takové pomyšlení vnášelo do duše velikost a hloubku. Jaká byla tehdy Hora a Pustý ledovec a Hrollaugurovy ostrovy? Hora mi připadala mladší než skály. Nebylo tehdy slunce větší a teplejší než teď? A jaký byl měsíc? To by bylo zajímavé vědět. Byly hvězdy Kuřátek tenkrát jedna od druhé ve stejném směru jako dnes? Probouzeli se tehdy podle Kuřátek lidé? Říkával někdo: „Hvězda stojí ve večerním místě, je čas jít podojit krávy?“ Ale nemohl jsem nikdy s patřičnou jistotou zjistit, z které vrstvy kameny pocházejí, ať jsem se snažil, seč jsem byl. Proto nebyla velikost a hloubka v mé duši nikdy dostatečně ryzí. Byly jeden druhému velice nepodobné, mnohem nepodobnější, než jsou si navzájem lidé. A dobře jsem na nich poznal, že také mají různé myšlenky. Ležely tam tiché a pozorné a zdvořilé a dívaly se a naslouchaly všemu, co se dělo na statcích, na louce, na Mělčině,na pobřeží i na moři. A když se večer začalo šeřit, pak jako by se zvětšily a podobaly s ještě víc živým bytostem a byly ještě tajemnější, než když nebyly poloskryty tmou. Nejnapínavější bylo dívat se na ně v slunci na sklonku dne, když se jim začaly prodlužovat stíny. Ty narůstající černé stíny, které na kamenech visely a uhýbaly pořád před sluncem v obavě před světlem, je ještě více oživovaly a vyvolávaly v člověku lechtivé mrazení. Měl jsem dojem, že stíny jsou duchy kamenů, a kameny bytostmi s nečistými duchy v závěsu. Bylo to hrůzně vzrušující i zároveň příjemné, protože bylo světlo a člověk byl od nich daleko. Nikdy jsem nevěděl, je-li na tom něco divného, že se mi všechny věci zdály mít život a kousek rozumu. Měl jsem to v povaze od přírody jako dech a nikdy mi nenapadlo si tím lámat hlavu. Nikdy mi také nepřišlo na mysl, že by to s ostatními lidmi bylo jinak. Neslyšel jsem je ovšem nikdy o tom mluvit. Spíš naopak. Vždycky hovořili o mrtvé přírodě, která nepotřebuje jíst. Kameny, železo, olovo, měď, plech, provazy a dřevo, tomu všemu se na Jižním pobřeží říkalo mrtvá příroda, neboť to nemuselo jíst, a všechny věci, které z toho byly vyrobeny, byly také mrtvé. Tráva a keře byly někde uprostřed mezi životem a smrtí, spíše snad blíž životu. Měl jsem všechny ty věci rád za bílého dne. Oživovaly a naplňovaly všechno kolem mne. Když však byla tma a když jsem byl sám, tak jsem se jich bál. Všechny „mrtvé věci“ potom byly větší a životnější a hlavně nejasnější, a měl jsem dojem, že mě, než se naději, osloví. To bych se určitě pominul strachy, i když jsem je měl rád za dne a konec konců i ve tmě, pakliže někdo byl se mnou. Ze všech „mrtvých věcí“ mi kameny připadaly nejživější. Asi proto, že byly nejpřírodnější a určitě nejvíc pamatovaly. Nikdo je nepřetvářel a nenutil, aby byly jiné, než je učinila příroda. Kdežto ostatní „mrtvé věci“ byly přizpůsobené člověkem a méně přirozené a zdálo se mi, že tím ztratily kus své duše i paměti. Co byl život kosy nebo olůvka nebo hrábí ve srovnání s životem kamene? Proto jsem se rád díval na kameny a mluvil s nimi a někdy jsem k nim tiskl ucho, jestli mi něco neříkají. Zdálo se mi úplně samozřejmé, že by z nich člověk mohl slyšet hlasy a rozeznávat v nich myšlenky, jen kdyby uměl dost dobře poslouchat a byl dost chápavý. Ale bylo třeba se v tom cvičit. Bude-li se člověk cvičit a dost dlouho, uslyší a porozumí. Jenom jsem nevěděl, jak se má cvičit.

(Thórbergur Thórdarson, Kameny mluví)

Zobrazeno: 1292 ×