Název:

Budiž světlo!

Popis: Budiž světlo! Pravil Bůh, říkejme mu třeba Krišna... Byly to chvíle, kdy jsem v tom chrámu v Barsaně cítil vděčnost, že mohu něco takového zažít. Sice jsem stál na zábradlí, držíc se jednou rukou abych nespadl a v druhé ruce třímajíce fotoaparát. Na moje místo se dralo dalších pět Indů i s rodinami. Do toho mi občas někdo vylil kýbl červené barvy na hlavu nebo po mě hodil červený prášek. K tomu všemu se mě dost neurvale snažili policisti vyhnatzs chrámu ven. Velmi obtížně se exponovalo, protože jsem měl foťák v igelitovém pouzdru a jednou rukou držet zrcadlovku, když na mě viselo několik lidí nebylo nic jednoduchého. Přesto jsem cítil obrovský klid ve své duši. Atmosféra byla naprosto strhující. Bubny trhající ušní bubínky, do toho šílený křik a všude červená barva až člověk nevěděl, kde to vlastně je – v ráji nebo v pekle? Bohužel fotografie nedokáže tu atmosféru plně vystihnout. Fotit se skoro nedalo a přemýšlet nad nějakou kompozicí už vůbec ne. A pak se to stalo – přesně v ten nejvhodnější okamžik začalo oknem do chrámu svítit slunce a jeho paprsky prosvěcovaly ten červený všudypřítomný prach. Tajil se mi dech a fascinovaně jsem pozoroval tu scenérii – stal se zázrak….
Abych to trochu ujasnil, je to potřeba dát do nějakých souvislostí, proč mluvím o zázraku. Po příjezdu do Vrindavanu, dva dny předtím, přišly dvě studené sprchy. Nejdříve to byla informace, že jsou všude mraky opic, které kradou brýle. Opravdu je nekompromisně braly, stačilo jen pár vteřin nepozornosti. Což bylo pro mě, který, i s brýlemi, mine bez povšimnutí na chodníku svoji matku, fatální záležitost. Nešlo snad ani o to, že jsem musel skoro poslepu kličkovat mezi kravskými lejny na ulici, ale o to, že bez brýlí nemůžu fotit a ani hledat motivy na focení. Druhá špatná zpráva byla, že slavnost v Barsaně (což bylo místo, které mě z hlediska focení nejvíce zajímalo) je o den posunuta. Pojedeme tam oba dny? Nakonec se ukázalo, že bylo velice dobře, že jsme tam nakonec jeli dvakrát. Při první cestě jsme totiž zjistili, že silnice do Barsany je zavřena a dost komplikovaně jsme museli hledat jinou cestu, což znamenalo velkou časovou ztrátu, ale alespoň už jsme na druhý pokus věděli co a jak. Potom se objevila další zdánlivá komplikace, která se nakonec ukázala jako „vítězství“. V chrámu se musí zouvat a já si nechal boty v předsíni – nevěděl jsem, že to tam ale zamknou a já se k botám nedostanu, dříve než se pozdě odpoledne otevře na hlavní slavnost. Po otevření chrámu se stal šílený masakr – dovnitř se draly desetitisíce lidí, ale jeho vnitřek byl velký asi jako větší taneční parket. Policisté proto každého, kdo se dovnitř prodral, ihned hnali k východu, aby se lidé uvnitř neušlapali, protože se chtěly další desetitisíce dostat dovnitř. A já potřeboval přece svoje boty a nemohl se nechat vyhodit hnedka z chrámu ven. Pustili mě tedy bokem na takové malé podloubí, abych si pro ně mohl dojít a já jsem ihned pochopil, kam je potřeba se dostat zítra na focení, až budou oslavy vrcholit, protože to je jediné místo, odkud se mě bude policistům blbě vyhazovat a budu i trochu chráněný před barevným masakrem. Díky zamčeným botám jsem tedy zjistil jak se věci mají a o den později jsem mohl jít téměř najisto. Pak už to bylo vše zdánlivě jednoduché – přesvědčit ostatní, aby se jelo do Barsany druhý den znovu, prodrat se davem, kde jsem se bál, že mě ušlapou a donutit policisty, aby mě pustili opět do onoho podloubí. Měl jsem připraveny i peníze, kdyby bylo potřeba je uplatit, ale nakonec, stačilo jen trochu důrazu a úplatek nebyl ani nutný. A pak už jen stačilo, aby Slunce poslalo své paprsky okny do chrámu v ten správný okamžik. Den předtím pršelo a bylo zataženo… Jak jsem již jednou psal, v Boha "věřím", jen když potřebuji jeho pomoc, ale toto byly okamžiky, které do mé hlavy vnesly určité pochybnosti...

Zobrazeno: 3257 ×