Touha je zázrak

Název:

Touha je zázrak

Popis: Po dlouhých deseti letech a třech dnech opět vyrážím fotit do Zadní země a mnoho se za tu dobu změnilo. Kvůli potížím se zrakem již nemohu jezdit autem a jsem tedy odkázán na veřejnou dopravu, což není k potřebám fotografa krajiny právě ideální řešení. Pro krajináře totiž bývají velmi často nejlepší podmínky takzvaně na hraně. Těsně po dešti nebo před příchodem fronty a podobně. A nejlepší je se na místo focení dopravit autem, protože se tak dá pružně reagovat na aktuální situaci. Autem stačí vyrazit ve dvě ve tři ráno a ještě předtím skouknout na internetu aktuální meteorologické podmínky. Následně se ještě můžu rychle přesunout na jiné místo focení, pokud zjistím, že by to jinde mohlo být lepší. Autobusem či vlakem musím vyrazit odpoledne den předem a do rána se předpovědi počasí třikrát zaktualizují a vše může být jinak, přestože pracuji s pěti předpovědními meteorologickými modely. Také sebou nemohu tahat tolik věcí na focení, jak bych si přál, když musím nést i věci na spaní a čeká mě dlouhá cesta pěšky. To vše se mi honí hlavou, když sedím v autobusu do České Kamenice a sleduji kapky deště na čelním skle... Cítím, že se ve mě po těch dlouhých letech opět probudila touha po krajině Českého a Saského Švýcarska. Vzpomínám, jak jsem tam kdysi jezdil i několikrát týdně na noční či ranní focení a pak nevyspalý po probdělé noci trpěl v práci. Kdysi jsem dokonce jel z dovolené na Slovensku na otočku do Saského Švýcarska fotit sedm set kilometrů tam a sedm set zase zpátky, když nastaly dobré podmínky. Jakmile byla někdy pěkná ranní mlha a já nemohl jet fotit, tak jsem trpěl jako zvíře. Poslední roky ale moc nepršelo, což byla pro moji lásku k mlhám trochu komplikace. Ještě se k tomu přidalo to, že jsem si pořídil dron a s tím se v národních parcích nesmí létat. Proto mě to do Zadní země až tak netáhlo, ale letos se to změnilo. V květnu více pršelo a při podrobném studování mapy jsem zjistil, že lze oblast národního parku díky nepravidelnému tvaru fotit tak, aniž bych porušil platnou legislativu. Napadlo mě totiž létat za hranicemi parku a dronem pak do něj jenom z dálky nahlédnout... A jak tak sedím v tom autobusu, vzpomenu si na písničku Daniela Landy Touha je zázrak, kterou jsem asi před dvěma lety někde zaslechl. Ztracená touha je prostě zase zpátky. O něco později v zapadajícím slunci radostně skáču přes kaluže na rozblácené cestě pod Větrným vrchem. Čím více deště, tím více mlhy ráno bude! Druhý den jsem tak natěšený, že se budím ještě za tmy pár sekund před tím, než mi zazvoní budík. Je z toho nádherné ráno v milovaném kraji, náladu mi nemůže zkazit ani pověstný mrak kurvič. Tak fotografové říkají mraku, který přijde v nevhodnou chvíli a vše pokazí. Když už zase sedím v autobusu na cestě domů, skoro se mi nechce věřit tomu, co slyším. Řidič má puštěné rádio a z něj se právě ozývá:
.... je to jak sen, co ráno rozpustil den...
...volej k nebi přání a všechno bude k mání...
...touha je zázrak, kámo zázrak....
...je to jak žár, pořádně velikej dar...
...je to tlukot srdce, je to poklad v ruce...
...touha je zázrak, kámo zázrak...

Zobrazeno: 335 ×